Naše finanční perspektiva - úvěr splatíme dalším úvěrem

Jak máme uchovat hodnotu? Kde je naše finanční buducnost, úspory a perspektiva? Co dnes dělají politici? Dávají voličům pocit blaha a sobě mocenské jistoty. Pro politiky platí - Pragmatičtější je nedohodnout se! 

Naše finanční budoucnost je, třeba bych vážil míru - obrovským otazníkem a možná ne jedním.

Nechci řešit makroekonomiku, tu disciplínu, nechám nositelům Nobelovy ceny, jde mi o to, jak se mám zachovat ve věci vlastních financí.

Různých analýz je „neurekom“ a makroekonomických prognostiků jsou tisíce. Ti si navíc v mnohém protiřečí. Čemu pak věřit, a jak se zachovat? Léta podnikám, řeším firemní i osobní finance, a už se v těch protichůdných stanoviscích začínám ztrácet. Jedno však vím jistě - co je dnes už přijímáno za standard, za standardní nepovažuji.

Kde je naše finanční buducnost? Kde jsou naše úspory? Kde je naše perspektiva?

Nejsem „spořínek ani kolenovrt“, který jen řeší, kde levněji nakoupit nebo ještě lépe vykšeftovat. To mám snad už za sebou J. Zajímá mne vlastní budoucnost a budoucnost mých dětí. Přemýšlím, jak uchovat hodnotu.

Je mi 43 let, takže nebudu psát o divoké privatizaci nebo rozkrádání socialistického majetku, to je mi stejnou minulostí jako husitské války. Nezažil jsem tohle období a nemám s ním žádné osobní zkušenosti. Dnes se o tom ještě učí děti v občanské nauce, a za pár let už v dějepise.

Dnes vládne globalizace a centrální banky. Už to není jen FED, ECB, japonská centrální banka, ale už i ČNB, která z deflačních obav oslabila českou korunu. Co z toho však vyplývá pro mé osobní finanční plánování a mou perspektivu?
Pro zodpovědné a poctivé, mezi něž se neskromně řadím, by měla být deflace pozitivním znakem, protože bude vše levnější. Naopak pro stát, který žije na dluh a nemá dnes ani jinou možnost, je nutné znehodnocování měny, inflace. Stát si dnes půjčuje na provoz s předpokladem vyššího HDP v budoucích letech. A zároveň počítá se znehodnocením hodnoty peněz v čase. Co se stane, pokud inflace nenastane? Klesne HDP a spadneme do deflace. Jednoduchá čísla, zadlužení zemí EU s ohledem na HDP, například Řecko 171%, Itálie 133%, Španělsko 93%, Francie 92%, Velká Británie 89% a další.

Ani jako laik nemohu pokládat zásahy centrální banky a změnu kurzu za systémové řešení. V USA tuto situaci řeší FED tisknutím peněz, odkupem dluhopisů, hypotečních listů a umělým pumpováním peněz do ekonomiky. Ceny akcií stoupají do nebeských výšek. Dnes dochází k pozvolné redukci.

Naopak ECB jedná s ohledem na deflační tlaky o snížení ceny eura a uvolnění měnové politiky, ale proti takovému rozhodnutí stojí současné výnosy akcií na jižním okraji EU.

Jedni chtějí kurz vyšší, druzí nižší, ale jsou to jen hry bez dlouhodobějšího pragmatického základu. Jsou to spekulace, na kterých je schopno pár lidí s dobrými informace vydělat, ale běžný člověk může jen ztratit.

Peníze určitě nejsou základní hodnotou lidského života, s tím souhlasím. K životu jsou však nezbytné. Pro mne osobně znamenají svobodu a volnost. Nemám za poctivé strašit sebe ani koho jiného, ale jaké ještě existují možnosti oddlužení státu?

Deflace, hyperinflace, znárodňování, měna, nic dalšího mě už nenapadá.  

Chyba nebude v penězích jako takových, ale v nás všech, mám-li hovořit o „vyspělém západním světě“, včetně naší republiky. Kdo z nás chce slyšet, že jsou na pořadu dne dlouhodobé koncepční a nepříjemné reformní změny? Vyjádří-li se tak politik, je okamžitě nazván nekompetentním, protože volič chce od něj slyšet, má-li mu už dát svůj hlas, že se bude mít nejen dobře, ale ještě lépe. „Správný politik“ je přece ten, který svým voličům slibuje lepší budoucnost, aniž by po někom něco požadoval. A nechá si pak i vynadat a nazvat se viníkem.

Ruku na srdce, kdo z nás je ochoten si přiznat, že je nutné prosadit reformy, které se dotknou úplně všech? Spravovat společnost a vládnout jí, což je úkolem politiky, nabylo proto nového smyslu - dát voličům pocit blaha a vládnoucím stranám zdání mocenské jistoty a perspektivy.

V čem spatřuji účinné řešení? Aspoň tedy v náznaku. Demograficky Evropa i Česká republika stárnou a žel i vymírají. Důchodovou reformu si nepředstavuji jako posun odchodu do důchodu. Bez řízené imigrace do kontinentu si nedokážu představit start vzhůru. Stát nemá účinné nástroje pro rozvoj globálních ani lokálních firem. Sociální systém mám za nefunkční, nemotivující lidi pracovat. Vzdělávání nedostatečně akceptuje potřeby společnosti včetně trhu práce. Na pořad dne se konečně dostává redukce úřadů i počtu státních úředníků. Dlouho je dole i nahoře diskutováno zachování senátu, příp. jeho spojení se sněmovnou.  

Všechny tyto reformy potřebují dobrou vůli napříč celým politickým spektrem. Kdo se chce ale dohodnout? Není výhodnější kázat vlastní, jenom vlastní ideje a koncepce a na nich se zviditelňovat před občany? 

Pragmatičtější je nedohodnout se.